Teď už se dokážu vyspat. Na začátku války to nešlo. Nespala jsem celé noci. Každý divný zvuk mě vystrašil. Bomby padaly hlavně v noci. Když už letadla nic neshazovala, alespoň se nad Sanaa proletěla. Možná tak vojáci chtěli lidi alespoň vystrašit.  Asi jsem si zvykla, jestli se na válku dá zvyknout. Hluk z letadel mě už teď tolik neděsí. Dneska mě musí probouzet budík.  Ve všední den vstávám brzo, vypravuji děti do školy. Mám štěstí, že mi pomáhají mí příbuzní a přátelé v Česku a manželova rodina, která žije z části v Anglii. Systém veřejného školství se v Jemenu zhroutil. Dopoledne běžně na ulici potkáte spoustu bezprizorních dětí. Často prodávají vodu anebo myjí auta, aby alespoň trochu pomohly rodičům a vydělaly nějaké peníze. Nemají kam chodit. Veřejné školy jsou často zavřené, protože dva roky nedostaly peníze na platy učitelů. A mnohé z nich také slouží jako ubytovny pro lidi, kteří přišli o střechu nad hlavou anebo přišli z jiných měst. Takže se buď neučí vůbec, nebo jen občas, často jen to nejdůležitější a to ještě mívají mnohem kratší školní rok. Řádně fungují tak jen privátní školy, kde se platí školné. To si ale moc lidí nemůže dovolit. Já sama v jedné takové pracuji. Je to soukromá školka Kid´s home. Mám na starosti děti okolo pěti let. Jsem jejich třídní učitelka a učím je angličtinu, matematiku, základy věd, což je něco jako česká prvouka, a ruční práce – to všechno v angličtině. Pak mají ještě arabštinu, náboženství, sport, hudební a výtvarnou výchovu.

Oběd většinou vaříme den předem, pokud to nejde, tak uvaří ten, kdo přijde domů jako první. Třeba i můj manžel nebo jeden z mých synů. Jsem pyšná na to, že to umějí. S jídlem je to v Jemenu hodně složité. Miliony lidí trpí hlady.  Když válka začala, lidé si vzájemně hodně pomáhali. V rodině, mezi sousedy. Kdo měl zásoby, podělil se s ostatními. Hodně si toho vážím, že v sobě našli tolik lidskosti a soucitu s druhými. Na nic tady teď není spolehnutí. Nikdy nevíme, co seženeme a co ne. Výhodou je, že v Jemenu se hodně pěstuje ovoce a zelenina. Tyto suroviny nám tolik nechybí. Je to i kvůli tomu, že se zastavil vývoz. Ale jinak nevíme, co bude. Když něco není, tak se to nahradí něčím jiným. Nemůžeme si vybírat. Pořád se zdražuje. Normálně ale seženeme třeba kávu a čaj. Mimochodem právě v Jemenu se pěstuje ta nejlepší káva na světě. Já jsem alespoň nikdy žádnou lepší nepila. Vždyť i název moka káva pochází odtud -  podle Makha, kde se pěstuje.  Tohle krásné město je ale bohužel úplně zničené. Pijeme také hodně nápoj, kterému se říká „gahua“. Je ze slupek z kávových zrn. Ty se upraží anebo zůstanou zelené, smíchají se s trochou zázvoru, skořicí a hřebíčkem. Pak se zalejí horkou vodou a je hotovo. Je to moc dobré a zdravé.

Vůbec nejhorší je to ale s plynem na vaření. Neustále je ho málo. Někdy se nedá sehnat vůbec. A je strašně drahý. Od začátku války se jeho cena zvedla skoro na šestinásobek.  Už jsme párkrát museli vařit i na zahradě na ohni. V tom jsme ve městě v nevýhodě, na venkově je to ještě docela běžný způsob přípravy jídla. Nefunguje ani zásobování vodou, i když tady je centrální systém, jsme odkázání na cisterny. O elektřině se už ani nezmiňuji, ta není skoro vůbec.

Asi tři měsíce po začátku války koalice vedená Saudskou Arábií zničila všechny elektrárny a rozvody. Teď začínají vznikat takové menší soukromé stanice. Prostě někdo sežene a koupí velký motor a napojí lidi v okolí. Samozřejmě za peníze. Platí se teď za kilowatt asi dvacetkrát víc než před válkou. Motory a generátory ale nefungují celý den. Jen ráno, pak je odpoledne přestávka, v noci není elektřina vůbec. A ceny stále rostou. Stejně jako u jídla, vody, tak také u elektřiny je to ovlivněné nedostatkem benzínu a nafty. Ten zdražuje všechno.

Velkým problémem je i nedostupnost léků a nefunkční systém zdravotní péče. Běžné léky třeba na nachlazení ještě jsou, vůbec ale není například inzulin pro diabetiky, nejsou léky pro astmatiky, kardiaky.. Na černém trhu se za ně platí ohromné částky. Mnoho lidí už kvůli tomu zemřelo. Ti, kteří trpí, navíc ze země ani nemůžou odjet, aby třeba našli pomoc v zahraničí u příbuzných. Dost často se stává, že jim to úředníci nepovolí.

Odpoledne se věnuji výrobě šperků, domácnosti. Bez elektřiny je to dost složité. A taky plánuji, jak budeme lidem pomáhat. Já mám velké štěstí. S manželem máme oba práci, děti mohou chodit do školy. Jsme na tom lépe, než většina lidí z okolí. Držíme se nad vodou, máme pořád naději. Já se snažím přemýšlet jen v dobrém. Jsem vděčná hlavně za to, že jsme všichni zdraví. Vím, že jsem své děti dřív hodně rozmazlovala, přesto jsou teď samostatní a vnímaví lidé, kteří se mi snaží hodně pomáhat a je v nich něco jako moudrost. A to mi dodává sílu i na to, abych myslela i na jiné.  

Společně s českými přáteli jsme vymysleli organizaci Pomůžu jak můžu. Začíná se pomalu rozjíždět. Chceme sehnat peníze, za které já tady vybuduji veřejnou jídelnu, a pak dál budeme pomáhat těm, kteří jsou na tom mnohem hůře než my. Nezasytíme celý Jemen, desítkám, možná stovkám lidí jsme ale schopní jejich situaci ulehčit. V mém sousedství třeba žije žena, které je přes padesát. Má leukémii, její manžel je upoutaný na lůžko a mají postiženou dceru. Kousek dál bydlí paní, které tři synové padli ve válce a ona zůstala sama na čtyři vnoučata. Žijí jen z toho, co si vyžebrají na ulici. V hrozných podmínkách a v nejistotě, co bude zítra. I před válkou byli někteří lidé v Jemenu chudí, ale měli naději na práci, žili v bezpečí. Dneska, po čtyřech letech bojů, se ptají, copak na nás celý svět zapomněl? Proč mlčí?

© 2018 | Pomůžu jak můžu, z.s.

IČ: 075 95 930 | č.ú. (CZK): 2701537846/2010 | č.ú. (€): 2301537847/2010

www.pomuzujakmuzu.cz | info@pomuzujakmuzu.cz